zlí lidé

31. července 2008 v 15:56 | sarah-zvirata |  smutné příběhy o zvířatech
Sedím v kotci, někde uprostřed útulku, zahřívá mě sice jen tenká deka, ale stejně je mi tepleji, než když pršelo tehdy.
Byla ukrutná bouřka a liják, přes který jste pomalu nemohli vidět. Můj pán mě strčil do auta a vezl kamsi, kde jsem vůbec nebyl. Byl strašlivě zamlklý, udělal jsem asi zas něco špatně. Auto zastavilo na kraji lesa a bláto se rozstříklo na okolní stromy. Páník si nasadil kapuci a z vozu vytáhl řetěz. Přivázal mi ho kolem krku a pak mě z auta vyhodil. Vzpíral jsem se, ale povedlo se mu, dotáhnout mě k zdatnému smrku. Okolo něj obtočil řetěz a připnul ho zámkem. Klíč zahodil někam do dálky. Nechápal jsem co se to děje. Byla mi strašlivá zima a srst jsem měl docela promoklou. Pán nastoupil do auta a odjel. Nevracel se ani po hodinách mého ustavičného štěkání. Pod packami se mi dělalo bláto a nemohl jsem už ani sedět. Utrhnout se z řetězu taky nešlo, snažil jsem se o to také dost dlouho, až se mi na krku udělaly červené šrámy. A tak jsem to vzdal. Pomalu se stmívalo a mě se chtělo spát. Bál jsem se toho lesa, co byl za mnou. Strašila z něj černota a nikde nebyla ani jedna jediná vyšlapaná cestička, po které by mohl přijít můj zachránce, akorát stopy od pneumatik mého pána zůstaly vryty do pole.
Obrazek
Vzbudil jsem se úplně promrzlý, však byl podzim a v noci nebylo zrovna nejtepleji. Naštěstí už nepršelo, ale kručelo mi v žaludku. Začal jsem znovu štěkat. Štěkal jsem a štěkal, až jsem zahlédl něco černohnědého co se ke mně valilo přes pole. Byl to pes o málo větší než já. Byl velmi přátelský a vrtěl ocasem. Popadla mě radost, že by mě mohl zachránit, ale někdo v dálce zapískal a on se rozběhl zpátky. Štěkal jsem a vyl ještě víc a víc, muselo mě být slyšet na míle daleko, a to byla moje záchrana. Páneček toho černohnědého psa můj nářek zaslechl a přebrodil se přes pole až ke mně. Pohladil mě a začal bědovat, kdo mě tady takhle mohl nechat napospas životu. Řetěz ale nedokázal odrhnout a tak někomu zavolal a počkal se mnou v lese. Pak přijel terénní vůz, vylezl z něj pán a paní a ze řetězu mě dostali pryč. Naložili mě do teplého auta a odvezli pryč od černohnědého psa a jeho pána. Jeli jsme skoro hodinu a já byl velmi smutný, protože jsem nevěděl kam jedeme.
U brány útulku už čekaly nějaké dvě paní a ty mě schovali do malé chatičky mezi kotci. Dali mi napít a najíst a já jsem pak usnul.
Už nechci svého páníka, čekám na hodné lidi, kteří mě nikde nenechají stát v dešti. A ošetřovatelky z útulku říkají, že to bude brzy, když jsem vlastně hodný, přátelský pes, který navíc umí i přivolání a pár ostatních povelů. Vždyť na nějaké nebojácnosti přece nezáleží. Nejsem žádný hlídací pes!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.